Ranní ptáče dál doskáče, říkávalo se kdysi. Dnes již existuje spousta parodií na toto přísloví. Avšak pro fotografa někdy může ranní přivstání si znamenat jedny z nejkrásnějších fotek. A nebo také zkaženou náladu hned po ránu. Aneb, jak jsem si tedy jednou přivstala.
Do inspirací řadím tento článek proto, že můžu klidně inspirovat další lidi a vyvést spoustu lidí z omylu, že by se měli vyvalovat v posteli, když vlastně den, hlavně ve velkém městě začíná už brzo ráno.
Pro svůj první pokus, fotit ráno, jsem si vybrala sobotní, podzimní ráno. Počasí slibovalo krásný východ slunce a teplé ráno, jako někdy v babím létě. Psal se tedy 20. říjen 2012, 5:15 budíček, a i po pozdním usnutí se mi vstávalo celkem dobře. Já (takový lenoch) jsem z postele vyskočila a už se šinula připravit se ven. V 6:10 jsem vycházela z domu a východ slunce byl předpovídán někdy na 7:17. Měla jsem tedy dost času prozkoumat část Ostravy Zábřehu, jak to chodí v sobotním ránu. Budou se lidi teprve vracet z diskoték? Budou na lavičkách spát bezdomovci? Tolik otázek. Překvapilo mě jak moc lidí je v 6 ráno venku a hlavně ti starší (důchodci). Dokonce mě několikrát upozorňovali, ať na své vybavení dávám pozor, že se může hodně rychle ztratit, protože taky je dost šedých eminencí (napadla mě otázka, vlastní zkušenost?).
Nejprve jsem vyrazila na Svinovské mosty – momentálně procházejí rozsáhlou rekonstrukcí – a táhlo mě to tam proto, že jsem kdysi odtamtud viděla jeden nezapomenutelný východ slunce. Tenkrát jsem tam stála jako přimražená, ač bylo léto. A tak jsem si slibovala, že snad i tentokrát to vyjde. Bohužel byla mlha, že by se dala krájet a prodávat. A tak jsem lehce smutně sedla před půl 8 na nejbližší autobus a jela do centra Ostravy, kam jsem vlastně měla původně namířeno.
Komenského sady v centru Ostravy, kterými protéká řeka Ostravice, mi přijdou jako kouzelné místo. Ne odpoledne, když tam je lidí jako opic, a ne večer kdy by se tam člověk bál zůstat sám, ale právě ráno, kdy se pomalu začalo klubat slunce, a zpoza Bazalů propouštělo své paprsky do zbytků mlhy choulící se u země. V parku bylo krásně prázdno, jen několik postarších občanů s pejsky, jeden běžec, a jeden pracovník technických služeb v celých sadech. Představila jsem si, že tam jsem sama, a jen tak si pustila hudbu do uší, a fotila, procházela se mezi alejemi barevných stromů a napadaly se možná i desítky kompozic pro portréty.
Inspirace pro focení Komenského sadů jsem našla právě ZDE na Fototipech, a od té doby jsem si přála nafotit nějaké podzimní snímky, s Novou radnicí v pozadí. Myslím, že se povedlo. Jak už bylo tušit z displaye foťáku, mě osobně se budou líbit, což se splnilo, a já byla pak nějak celý den plná energie.
Je pravdou, že čekat na východ slunce s foťákem v ruce, se dá málokdy jen tak a vůbec ne plánovaně. Nejlepší je asi prostě jít, a zkusit to. Protože pak to stojí za to.
