Možná se někdy dostanete do situace, kdy po vás budou v práci chtít nafotit ostatní kolegy. V tomto článku popisuje Monika svou zkušenost s nafocením více než 200 kolegů v improvizovaných podmínkách.
Před několika týdny jsem dostala za úkol oprášit firemní identitu firmy, ve které pracuji. Protože jsem chtěla odvést kus dobré práce, přizvala jsem si na pomoc ještě kolegyni, která se také zabývá focením portrétů. Avšak ani jedna jsme neměly zkušenost s focením v ateliéru – jak nasvítit osobu a další podobné zkušenosti. Ono, když člověk nemá plně vybavený ateliér včetně velkého prostoru, je focení v ateliéru docela svazující a uniformní. Tak tedy jak jsme se s tím popraly:
Hlavními aktéry se stali Canon 60D + 50mm f1.8 a Nikon D3000 a 50mm f1.8.
Protože nemáme ve firmě ateliér, a myslím, že málokterá firma ho má, proto by tento report mohl pomoci lidem, kteří přišli k podobnému úkolu jako slepý k houslím. My k tomu měly ještě zhoršené podmínky, bez blesku, a bez jakýchkoli ateliérových světel, a vlastně bez ateliéru, čistá improvizace v praxi.
Jako pozadí nám posloužilo přenosné promítací plátno, které po rozbalení na největší možnou velikost, nám dostačovalo i pro ty nejvyšší osoby. Jako osvětlení jsme z nouze zvolily LED zahradní světlo s barvou denního světla, které jsme překryli pauzovacím papírem. Měly jsme sice k dispozici velké okno, ale vzhledem k ročnímu období nedostačovalo nárokům. Světlo jsme umístili do výšky asi 180 cm za fotografa. Díky umělému přímému světlu se netvořily stíny, ani za postavou, ani na inkriminovaných místech jako jsou pod nosem a bradou. Když už nějaký stín vznikl, díky měnícímu se dennímu světlu, šlo jej velmi jednoduše odstranit v editoru.
Jediné co bylo podmínkou pro focení, aby si lidé nebrali na sebe bílé nebo moc světlé oblečení, což se většině povedlo splnit. Malý problém byl s blondýnkami a celkově moc světlými typy, protože světla v našem provizorním ateliéru nebylo možno regulovat.
Časy na foťáku jsme měli nastaveny mezi 1/100 f3.5 a 1/50 f4.5, které jsme vesměs používali u většiny focených osob. Pouze v některých případech bylo třeba pohnout s nastavením na kraší závěrku. Protože focení ubíhalo jako na běžícím pásu – spousta lidí se nerada fotí (a že jsme jich měli hodně takových), nebylo moc času na experimenty.
Hodně fotek nám však zachránilo to, že jsme fotily pouze do RAWu. Toto bylo mé takové první focení, kde jsem mohla více využít focení do tohoto formátu, protože obecně portréty moc zatím nefotím. A osobně si myslím, že portréty by se takto fotit měly, jelikož tím jde opravdu zachránit, kdejaký nedostatek,hlavně ve světlech, stínech a barevném nasycení. Když už jsem pak fotila nějaké opozdilce, na toto malé pravidlo jsem zapomněla a některé jsem nafotila pouze do JPEGu a pak jsem taky hodně bojovala, aby nebyla nutnost to přefotit. Nestalo se tedy nic závratného, ale bylo o dost těžší s tou fotkou pracovat, než když byla pouze v RAWu. Díky možnosti hromadné úpravy v PS jsem třeba u skladníků – kterým bylo naprosto jedno, jak budou vypadat, měla spoustu rutinní práce hotovou velmi rychle.
Nejlepší možnost jakou můžete mít, že má s vámi fotografovaná osoba trpělivost, ale zároveň i vy s ní. Je totiž jen málo lidí, co se před objektivem cítí tak nějak doma. Tzn. spousta lidí vůbec netuší, jak se před objektivem postavit, jak se tvářit, mnozí ani neví, že nejlepší je koukat se do objektivu ne na fotografa – a je dobré je na to upozornit. I když fotograf není učitel, ale je dobré, aby fotografovaný pochopil, že ho nekousnete, když se nepostaví napoprvé, hned jak si představujete. Výhoda je, že můžete nějakým způsobem ovlivnit, co si lidé oblečou na sebe. Nejlepší jsou barevné věci, protože barva oblečení má skoro zázračný vliv na výsledný tón pleti a celkové ladění fotografie.
Spousta lidí často (muži i ženy) sami sebe vidí moc kriticky, a tak když se dívají na výsledné fotografie, často jsem slýchala námitky typu, nejsem fotogenická, mám tak kulatý obličej, mohl jsem se oholit/nechat se ostříhat, zkuste to těm lidem vyvrátit. Když přece jen trvají na novém focení, řekněte jim co je podle vás na té fotce špatně, nebo naopak moc dobře, aby věděli jak se připravit na příště.
V podstatě byl pro mě tento úkol prospěšný – zjistila jsem, jak moc jsou lidé vymýšliví a co vše hledají na fotkách. Ale také, že si hodně lidí nedokáže připustit, že stárnou a už to nebude nikdy jako před 20 lety. Ale na druhou stranu mě potěšilo, když mou práci uměli ocenit, byť jedním malým slůvkem.
Shrnutí
- Jak nejlépe nastavit fotoaparát neporadím – je to o konkrétním prostředí, možnosti světel atd.
- Jako bílé pozadí se dá v podstatě použít cokoli i bílá zeď nebo plátno, větší kus látky – detaily se jednoduše opraví v editoru.
- Je určitě dobré mít připravený koncept focení – aneb jak chcete, aby lidé na fotkách vypadali, jejich postoj, jestli se usmívat nebo neusmívat, tak aby při konečném focení a pak náslené úpravě už neměli moc práce.
- Když budete mít umělé světlo, na portrétní fotografii je třeba si dát pozor na případně umístění, také na stíny, které se s oblibou tvoří na nejnevhodnějších místech. Také si je třeba dát pozor na lesklou pleť. I když vím jak je to ve spěchu těžké.
- Velký pozor dávejte na detaily, které se špatně odstraňují – lesk v brýlích (antireflexní úprava) a pak také lidské nedostatky, které ti lidé uvidí při korekturách (bohužel spousta lidí nebere názor, že to stejně nakonec bude malá fotografie na malé průkazky), šilhající oči (mluvím z vlastní zkušenosti) velké ďolíčky ve tvářích, tzv. druhá brada, moc zvednutá hlava, záklon apod.
- Je dobré lidi trochu rozesmát, aby se před objektivem necítili tak nějak svázaně, nebo nedobrovolně, pokud to jen tedy trochu jde, udělejte pro ně a vlastně i pro sebe z focení zábavu.
Závěr
Nebojte se, když to bude třeba větší focení, jako jsme měly my dvě (cca 215 lidí) je to dobrá zkušenost jak pro začínající fotografy, i pro pokročilé, kteří zatím fotili třeba jen venku nebo v lepších podmínkách – pak jde o výzvu, která by neměla být problém.
