Už to bylo zase přes týden, co jsem nikoho kvůli focení neoslovil. Včera jsem byl s přáteli na takové menší fotoprocházce (no menší…prošli jsme půlku Prahy :)). Sice jsem občas trochu koukal po lidech kolem, že bych někoho oslovil, ale nějak jsem to ten den ani neměl v plánu. Spíše jsem si užíval procházky a snažil jsem se pořádně si opdočinout a pročistit hlavu.
K večeru jsme dorazili do Palladia, kde jsme stáli frontu u bankomatu. Při zkoumání okolí mě zaujala slečna, která ale zrovna telefonovala. Tak jsem si řekl, že ji oslovovat nebudu a dále jsem postával ve frontě. O chvíli později jsem si ji všiml znovu, tentokrát postávala trochu stranou a už neměla telefon u ucha. Nějak jsem v tu chvíli vůbec nepřemýšlel a vydal se k ni. Což se ukázalo jako perfektní strategie…čím déle nad tím oslovením váhám a přemýšlím, tím je to těžší. Přitom stačí udělat první krok a zbytek už nějak dopadne.
ISO 500, f/2.2, 1/60s, ohnisko 50mm
Bohužel mě ta procházka pořádně unavila a já byl nějak bez energie, navíc mě šíleně bolely záda. Takže sice jsem se odhodlal, slečnu oslovil a nafotil, ale nebylo to úplně ono. Slečna byla moc milá a proběhlo to úplně bez problémů. Jen jsem to hodně odflákl…udělla dvě fotky, dal vizitku a odešel. A když jsem si o chvíli později sednul, padla na mě taková únava, že jsem tam málem vytuhnul.
Poučení pro příště…nepouštět se do takových akcí, pokud budu hodně unavený nebo nebudu mít úplně náladu. A hlavně se konečně musím zase posunout dále a lidi nejen nafotit, ale více s nimi i mluvit.
Když jsem slečnu dofotil a přišel zpátky k přátelům, zjistil jsem, že mě při mé fotoakci kamarád z dálky cvaknul. Tak pro zajímavost tady přidávám i zákulisní fotku, jak to vlastně vypadalo. Zde už je dofoceno a předávám slečně vizitku 🙂