Petr Jan Juračka je otec, manžel, v blízké minulosti absolvent doktorandského studia na PřF UK a hlavně fotograf, který mnoho svého úsilí věnuje i práci s drony. Na své poslední expedici vytvořil Petr Jan Juračka nový světový rekord – let s dronem v nejvyšší nadmořské výšce. Kdokoliv, kdo ho sleduje na FB, tak ví, že je to neskutečně vytížený člověk a já sám občas přemýšlím, jak je schopen balancovat mezi vášní pro vědu a fotografii v jednu chvíli. Nejen o fotografii je následující rozhovor, ale právě i o lidském rozměru fotografie, protože za každým dílem stojí člověk.
Petře před pár dny jste se vrátil z filmování výstupu Kláry Kolouchové na K2. Dokážete v krátkosti popsat ty nejzásadnější pocity a zkušenosti, která Vám tato cesta přinesla?
Ahoj, těžko povědět, bylo toho moc. Každý den byl úplně jiný a stalo se strašně moc věcí. Každopádně tohle byla první cesta, kdy se mi opravdu hodně stýskalo po rodině. Ne že bych je neměl rád, naopak. Ale tím, jak jsme byli odloučeni od světa zcela mimo signál, na dlouho a ještě s pocitem jistého rizika, bylo nám s Klárou oběma nebývale smutno. Celkem nás to zaskočilo.
Dobře. A jednou větou, heslem nebo slovem?
K2 😀
Co pro Vás bylo na poslední cestě nejtěžší z dokumentárního hlediska?
Klára. Kupodivu. Nečekal jsem to, ale Klára, stejně jako ostatní horolezci, šla strašně rychle. Stíhat fotit, točit a nezdržovat přitom celou výpravu byl oříšek. Ale většinu treku to šlo řešit tím, že jsem šel hold asi hodinu za nimi spolu s nosiči. Fotky či videa Kláry mám tak prakticky jen z ranních hodin a času oběda, kdy jsme se potkávali. Ale myslím, že to ničemu nevadí.
Narazil jste na nějaké limity, třeba i na takové o kterých jste neměl tušení?
Na limity člověk na takovéto cestě naráží každý den. Ale na většinu jsme byli celkem připravení. Nejtvrdší limit byl asi nedostatek kyslíku, lézt s dronem na zádech v šesti tisících byl očistec. Ale mohu-li být upřímný, krásný očistec. Ty výhledy, šumění hor a soudržnost týmu na svahu, to vše člověku těch pár dní bez dechu vynahradí.
Jak se Vám daří sladit rodinu, práci na UK a expedice?
No, moc ne. Tedy, daří, ale nemám pocit, že by to nemohlo být lepší. Celé je to chůze po velmi tenkém ledu a párkrát jsem již musel použít záchranný kruh. Je to asi ta nejnáročnější věc přípravy každé cesty, ale zatím po každé se to nějak povedlo.
Není pro Vás někdy těžké rozhodnout se jestli expedici přijmout nebo ne?
Ani ne. Například na letošek jsem dostal zhruba 12 vážných nabídek na vycestování mimo Evropu. Odmítl jsem paradoxně všechny ty, které byly dobře placené, ale kde bych neměl volnost, a vyrazil do Jižní Afriky a do Pákistánu na dvě riskantní, avšak velmi svobodné cesty. Zpětně toho nelituji, z cestovatelského hlediska byl letošek tím nejlepším v životě, ale příští rok přijmu spíše jednu z těch placených cest, ať máme na složenky.
A nyní k fotografii a dronům. Jste držitelem světového rekordu, co to pro Vás znamená?
Zatím nic, pořád čekám, jestli někdo nevyhrabe někoho, kdo letěl výš. Obecně, celý tenhle rekord je ale jen příjemný bonus cesty, na kterou jsem vyrazil za zážitkem a poznáním, ne za rekordem. A ty mi nikdo nevezme, ty už si odnesu do hrobu. Myslím, že kdokoliv měl kdy možnost se dotknout, anebo přímo lézt na osmitisícovku, potvrdí, že je to jeden z těch nejsilnějších životních zážitků.
Co považujete za to nejpřitažlivější na práci s drony?
Asi létání 😀 Ne vážně – drony zkrátka z principu věci umožňují vidět věci v perspektivě, která není tak okoukaná. Samozřejmě tím, kolik vidím ročně dronových videí, se to malinko zevšední. Ale kupodivu jen malinko, ptačí pohled není pro člověka vůbec samozřejmý a myslím, že to ještě chvíli sexy vydrží.
Co byste poradil fotografům, filmařům nebo dokumentaristům, kteří by se chtěli dronům začít věnovat v roce 2016?
To je asi jednoduché. Ať zapomenou na to stavět si je sami, to je práce pro modeláře. Ať si rovnou koupí nějaký dobře zavedený a odzkoušený model od většího výrobce, a než vzlétnou, ať hlavně nepodcení trochu toho studia. Ať již o pravidlech nebeského létání (na mnoha místech je to vyloženě zakázáno a je dobré vědět kde a proč), anebo o dronech samotných. Pro první lety pak není od věci mít po ruce někoho zkušenějšího, kdo jim pomůže se vyvarovat začátečnických chyb, které často vyústí v nehodu.
Nepřijde Vám, že konkurence je velmi vysoká a vyžaduje se od nově příchozích vysoké výkony hned zpočátku?
Pokud se chcete hned poměřovat, tak pak ano. Ale pokud začnete létat prostě pro radost, nemá důvod se měřit s někým, kdo má mnohem větší zkušenosti. Stačí se jen nechat třeba inspirovat, anebo poučit. Ale tak je to asi s každým oborem. Když dnes začnete běhat, taky nemá smysl se hned měřit s někým, kdo už roky běhá maratony. Nemá to smysl.
Kde čerpáte inspiraci?
Já nevím. Asi v dětech a v přírodě samotné. Stačí dobré světlo a hned mě to nutká fotit a točit. Přiznám se ale, že ostatní videa z oboru vůbec nestíhám sledovat. Je toho tak strašně moc, že znám jen pomyslnou špičku ledovce.
Plánujete nyní něco dalšího nebo budete čerpat nové síly?
Zbytek roku už plánuji zasvětit rodině a přípravě mého popularizačního pořadu v televizi (poznámka redaktora Petrova divočina na TV Nova). Žádnou větší cestu teď raději nechystám a co bude příští rok je ještě nejasné. Zkrátka volný průběh.
Kde vidíte Petra Jana Juračku v budoucnosti?
Heh, asi nikde. Nekoukám se příliš dopředu, řeším dnešek a zítřek.
A nakonec se musím zeptat na dvě věci. Macbook nebo Toshiba na K2? Jaký je Paulo Coelho při osobním setkání? (poznámka redaktora Petr Jan Juračka je autorem jedné z obálek tohoto autora několika světových bestsellerů)
MacBook. Všude MacBook. Propadl jsem věcem od jablíček vlastně před rokem kvůli dronům. Nadupaný tablet s Androidem nestíhal, měl jsem výpadky signálu a nejednou jsem musel restartovat tablet za letu. A tak jsem se naštval a koupil iPad. A zjistil jsem, že mě to začalo bavit, používám jej nejen na dron, ale i na rychlou prezentaci fotek či videí, na správu sociálních sítí, na hraní s dětmi. Když mi odešel telefon (také s Androidem), koupil jsem iPhone. No, a další notebook už byl MacBook a už nechci jinak. Sice pořád ani po roce nechápu, jak nahrávat mezi těmi věcmi fotky, videa a muziku, protože na to mají strašně pitomé uspořádání, když chce člověk něco jiného, než jen sdílet momentky z telefonu, ale všechno ostatní je super 😀 A Paulo Coelho? Je to super chlápek, byl hodně kamarádský. A taky je to po dlouhé době někdo, kdo je nižší než já 😀
Petře mockrát Vám děkuji za čas, který jste tomuto rozhovoru věnoval.
Díky za článek.
A gratulace Petrovi, videa i fotky jsou super. Sledoval jsem výpravu průběžně na FB. Petr se pomalu ale jistě zařazuje mezi naše úspěšné fotografy a propagátory, stojí za ním kus dobré práce. Doufám, že se v budoucnu zas něco podaří, i když překonat výpravu na K2 bude těžké. Hodně štěstí.