Kristýna Dražanová je fotografka/umělkyně, která svým osobitým způsobem pracuje se sebou samotnou. Jak se k fotografování vůbec dostala, kde bere inspiraci a jak její osobitá fotografie ovlivňuje její život? To vše se dočtete v dnešním rozhovoru, který je exkluzivně naplněn fotografiemi, které ještě nebyly nikde prezentovány.
Kristýno, jak jsi se k fotografování vůbec dostala?
Začalo to klasicky, těma „dovolenkovejma“ fotkama, kytičky na zahradě a tak. Pak najednou mě to začalo bavit víc a víc, pořídil se malej digitální foťák, posléze mi tatínek koupil k svátku, asi v mých 17 letech, „velkej“ Olympus, a já se do toho „obula“….. Měla jsem pocit, že když mám velkej foťák, jsem velká fotografka.
Kde se vzal ten nápad spojit roli fotografky a modelky?
Přišlo to úplně nenuceně, prostě jsem měla ideu, a tak jsem ji zvěčnila, žádnej narcistickej záměr v tom nebyl. Na různých webech, s tématem fotografie, jsem to viděla mockrát, a tak jsem to zkusila taky. Líbila se mi ta myšlenka, že člověk „ukáže sám sebe“. A ač jsem to nečekala, stalo se to, v mém případě, nejsledovanějším tématem mé tvorby.
Prezentace tvých fotek v jedné internetové galerii začíná v půlce roku 2008 a prakticky hned se na fotografiích objevuješ ty nebo témata ženskosti. Existuje vůbec období, kdy by jsi byla tématicky méně vyhraněná?
Nahota, lidské tělo, mírná provokace i něha, to jsou věci, který jsou mi blízký. Všechno, co se odehrává v člověku se projeví v díle. Miluju tu rozmanitost, pocity lidí a jejich myšlenky, když se dívaj na nějaký obraz, sochu, fotku… Každej v tom vidí něco jinýho, a každej tam cítí sebe, i když si to třeba prvotně nepřipouští.
Všiml jsem si, že jsi experimentovala například s detaily, ale v celkovém souhrnu mi to nepřijde jako nosný prvek tvé práce.
Ano, miluju makro, obdivuju třeba lidi, co fotí zvířata, rostliny. Ta barevná sytost těhle snímků podtrhuje tu jedinečnou krásu přírod a její atmosféru.
V roce 2009 se objevuje ve fragmentu tvé práce muž jako model. Jaký je jeho příběh ve tvé autorské cestě?
Tím mužem byl můj výborný kamarád ze střední školy. Nejlepší mužský model, kterého jsem mohla mít. Krásná spolupráce, naprostá vyladěnost, byla to pohoda. Sošné tělo bylo průkopníkem ke spolupráci. Vzniklo to spontánně a ohlas byl velký, fotky s ním se objevily i ve výtiscích v časopisech, prostě se mi „povedl“.
Kde čerpáš inspiraci pro nové fotky? Práce s jedním člověkem může být na nápady vysilujující, i když ten jeden člověk jsi ty sama.
Já hodně sleduju Svět kolem sebe, zajímá mě, kdo co tvoří a jak, koukám na vše, co se dá fotograficky využít, respektive, přes co se dá „kouknout“. Ornamentika je u mě dost zásadní, a protože je hodně motivů, je hodně i fotek. Najednou mi cvakne v hlavě a jdu fotit třeba přes sklenice, látku, nebo tak. Buď z toho vzejde zdárnej výsledek a nebo to zahodím. Je to taky zrovna o tom, co chci vyjádřit, na co chci poukázat, je to individuální a momentální
Odkud pochází ten zvláštní rukopis při úpravě fotek? Je to styl, který se postupně vyvinul nebo úprava vždy souvisí s danou fotografií nebo sérií?
Člověče, to vzniklo náhodně, něco jsem zamazávala při úpravě, až se mi to začlo líbit. Ten kontrast mezi černou a bílou mě totálně vzal! To je to, co jsem ani nehledala, ale našla jako styl, kterej mě bere! Není to pravidlem u každé fotky, ale je to častým způsobem završení!
Existují některé tvé fotografie, které nespatřily světlo světa kvůli autocenzuře? Například z důvodu, že už se ti zdají být za nějakou vlastní hranicí?
Pro mě je (nad) hranicí porno a erotika, vzhledem k tomu, že fotím akt, tak jsem ještě pod hranicí. I svou morální. A hraničit by mě ani nebavilo.
Jak se na tvé fotografie dívá tvá rodina a nejbližší okolí? Nevadí jim, že odhlaluješ tolik ze svých představ?
Musím říct, že ani ti nejbližší mě, přestože „se vystavuji“ se snímky aktů, nezavrhli. Není to nepřístojné, není to sprosté, dokonce bych i řekla, že se jim líbí to pojetí, které do snímků vkládám. Jsem to pořád já, akorát v jiném světle.
Byly nějaké momenty, kdy jsi chtěl přestat fotit úplně?
Ano, byly takové doby. Když jsem s focením začala, na fotoserverech, kde různí autoři vkládali svá díla, jsem zpočátku nebyla příliš oblíbená. Hodně mě shazovali. Připadala jsem si trapná, a chvílema to chtěla mírně zabalit. Ale moje beraní hlava se postavila za své a pozitivní výsledky nenechaly tak dlouho čekat. Je důležité nenechat se zastrašit, pracovat na sobě, „jet si po svym“, protože jsou lidi, který Vám nechtěj poradit, jak něco dělat líp, ale chtěj Vás mírně potápět a znejišťovat. S tím jsem se setkala taky, je nutný to překročit. Věřit si!
Tvé dílo je pevně spojené přímo s tvým jménem a velkou část prezentace děláš na svém soukromém FB profilu. Nestává se ti, že by tuto autorskou otevřenost muži brali jako automatickou vstupenku do tvého soukromého života?
Občas se to stane, ale dám rychle najevo, že o takové „vztahy“ nemám zájem. Fotka je fotka, já jsem já. Je to způsob vyjádření, který ale nemá s mým vztahovým životem vůbec nic společného.
Přinesly ti tvé fotografie nějaké negativní nebo naopak zcela pozitivní zkušenosti? Jaké?
Zatím jsem se setkala vesměs s pozitivními reakcemi, a to i ze strany žen, což mě těší o to víc. Ale samozřejmě chápu, že vkus každého jedince je odlišný, a chápání také, takže i negace přijít může.
V posledním roce jsi začala vystavovat na různých místech v ČR. První autorská byla v Písku, jestli se nepletu. Co nového ti vystavování a setkávání tváří v tvář s lidmi, co vidí tvou práci přineslo?
Ano, Písek byl prvním místem, skvěle zorganizoval skvělý tamní fotograf Jan Vávra, kterému patří velký dík. Bylo to nádherný, až na to, že jsem měla zrovna anginu. Takže moc piv jsem si k oslavě nedala. Posléze jsem navštívila Karvinou, a teď visím v Ostravě, v klubu Atlantik, mám ohromnou radost z kontaktu s lidmi a z jejich reakcí a dotazů. Přináší mi to celkovou radost, těším se i na další výstavy, co mě teď čekají…
Máš nějaký vytyčený autorský cíl? Pokud ano, tak jaký?
Cíl není mou prioritou, mám ráda tu cestu…, a ta nikdy nekončí.
Myslíš si, že existuje bod ve kterém s focením sebe sama skončíš nebo budeš pokračovat a z velmi intimních fotek sebe sama se stane série až dokumentárního rozsahu?
Nevím, jak působivý budou fotky mýho nahýho těla třeba v sedmdesáti, nicméně nevylučuji nic a taky nic neslibuju. Co se naskytne jako idea, vznikne v realitu
