Vzpomínáte na můj článek z konce minulého roku, kde jsem popisoval své dojmy z prvního oslovení a nafocení neznámé osoby? Tenkrát jsem vyfotil slečnu v restauraci (viz tento článek) a chtěl jsem v tom dále pokračovat. Plány to byly hezké, ale nějak jsem neměl dostatečnou motivaci se dále překonávat a pokračovat v oslovování.
Tedy až donedávna. Nedávno jsem oslovil a nafotil slečnu v obchodním centru, ale slíbil jsem ji, že se fotka nikde neobjeví. Proto toto oslovení ani nebudu počítat. Co je ale mnohem zajímavější je mé poslední oslovení, které bylo úplně neplánované.
Jel jsem vlakem z Prahy do Ostravy a někde v druhé části cesty nastoupila jedna krásná slečna a sedla si naproti mě. Seděl jsem na sedadle v uličce, vedle mě seděl nějaký kluk a naproti mě seděla starší paní. Co je ale nejdůležitější, hezká slečna seděla hned u okna. Z počátku jsem psal článek na notebooku a nějak jsem si ji nevšímal. Když jsem dopsal, začaly se mi hlavou honit myšlenky, že bych ji mohl nafotit. Jenže oslovit někoho ve vlaku, který byl plný lidí…to už je pro introverta jako já obrovská výzva. Tedy abych byl konkrétní, ještě nedávno bych řekl, že je to pro mě nemožné 🙂
Motivoval jsem se tím, že jsem na facebooku napsal o tom, že tu hezkou slečnu naproti nafotím. Pak už nebyla možnost couvnout. Někde před Ostravou jsem se odhodlal a vytáhl foťák s nasazenou pevnou padesátkou. Chvíli jsem ho držel po stolem, nastavil clonu f/2 a ISO 400. Pak jsem chvíli váhal a snažil se hledat výmluvy, proč to neudělat. Nakonec jsem se ale překonal a slečnu oslovil.
Dopadlo to překvapivě dobře a slečna proti focení nic neměla. Krásně se na mě usmála a já udělal 5 fotek a pak předal vizitku a poděkoval. Dost jsem opět riskoval, protože ani tehdy jsem si fotky nezkontroloval a nevěděl jsem, jak to focení dopadlo. Až doma, když jsem dorazil a vybalil se, tak jsem fotky kontroloval. Ale očividně mám více štěstí než rozumu 🙂
Co se týká fotky, původně jsem se bál červeného kabátu a toho, že bude rušit. Naopak když se na to divám s odstupem, bez něj by to bylo docela prázdné. Chtěl jsem do záběru dostat i krásný náhrdelník. Bez nějaké přípravy jsem po oslovení a získání souhlasu namířil foťák na slečnu a začal fotit. Posunul jsem se co nejdále do sedačky, aby nebyla kompozice moc natěsno. Ale ani to nestačilo. Lépe bych udělal, kdybych se zvedl a šel fotit z uličky. No co, poučení pro příště.
Při focení jsem nepoužíval žádné další nasvětlování, blesk jsem nechal v brašně. Díky tomu, že seděla u velkého okna, oči se krásně lesknou a vypadají krásně. Venku bylo zataženo, takže světlo bylo krásně měkké a nevznikaly ostré stíny.
Tohle oslovování mě opravdu začalo bavit a budu v tom (teď už opravdu) pokračovat a dále se zlepšovat. Hlavně musím zapracovat na komunikaci a taky na tom, abych fotky lépe zkontroloval už při focení. Abych se pak někdy nedočkal potupného momentu, kdy se nepovede ani jeden snímek 🙂
A pokud vás focení lidí zajímá, mrkněte na mou knihu Jak na focení portrétů – praktický průvodce fotografa. Ve knize mimo jiné rozebírám i to, jak komunikovat a pracovat s focenými osobami. Což se velmi hodí i při focení „strangerů“.
