Psí sporty jsou v dnešní době čím dál tím víc populární záležitostí. Pejskařů jsou hromady a sem tam se najde někdo, kdo chce se svým psem nejen chodit na procházky a ležet doma, ale taky dělat nějaký ten sport. A jak už to u sportů bývá, jsou tu i lidé, kteří je nějakým způsobem zaznamenávají. Já jsem si za tímto účelem vybral fotografii.
Sportů, které se psem lze dělat je hned několik a dalo by se na toto téma napsat mnoho řádků. Já jsem se nejvíce zaměřil na Dogfrisbee – sport, kdy má hráč k dispozici 10 disků, 2 minuty, hudbu, hřiště o minimálních rozměrech 46x64m a svého psa k tomu, aby 4-členné porotě ukázal to nejlepší z toho, co umí. Sport je to úžasný v tom, že hráč ani pes neopisují žádnou předem danou dráhu, jako je tomu například u formulí, motokrosu, plavání atd. Disciplína se nazývá „freestyle“ právě proto, že hráč si sestavu vymýšlí sám, ať už na míru sobě nebo rase svého psa.
Světlo a pozadí
Stejně jako u většiny disciplín focení i zde jsou největší problémy se světlem a pozadím. Nevýhodou psích závodů je to, že se odehrávají většinou od 9 ráno do 4 odpoledne, takže opravdu nehrozí, že byste si mohli vybrat krásné měkké světlo vycházejícího jarního slunce. Přijdete na plac a musíte se poprat s tím, co se tam právě děje – dešť, zataženo, jasno, 37°C ve stínu… Stejně tak je to s okolím (na fotografii tedy s pozadím). Závodní plochy jsou často na periferiích a okolí je nevzhledné – ploty, sloupy, oprýskané stavby, stany a auta závodníků.
Nedá se s tím opravdu nic dělat a tak vám nezbývá nic jiného, než se pokusit z dané situace „vymáčknout“ co nejvíce. I ostré polední slunce se dá využít ve váš prospěch, když při postprocessu kontrast a stíny ještě prohloubíte, abyste pak v kombinaci s vyšší barevnou teplotou dosáhli toho, že z fotek půjde to vedro (kvůli kterému budete mít pravděpodobně totálně spálené předloktí pravé ruky) cítit.
S pozadím je to podobné, prostě se pokusit z toho dostat to nejlepší, co okolí nabízí. U fotografa platí – líné nohy, holé neštěstí (nebo škaredé pozadí).
Rychlost psů
Co ale často lidé, kteří psy fotí, podceňují? Je to právě rychlost psů. Pokud chcete vyfotit detail psa v pohybu, zapomeňte na poučky „1/200 zmrazí pohyb“. Podle mě je kritická hranice 1/1000 a pokud chci být klidný, pak je to 1/1600 až 1/2000. Záleží samozřejmě na předváděném triku, některé jsou pomalejší, jiné rychlejší, ale o tom až později. Neostrost je totiž na psech velmi lehce poznat, hlavně pak na srsti, která se často stává černou skvrnou. Pokud ale vidím na snímku parádně ostré vousky kolem čumáku, pak vím, že ostrost je tam, kde ji potřebuji.
Buď přízemní!
Další „nástrahou“ je to, že psi nejsou lidé a hlavy mají tedy o pár desítek centimetrů níž (ačkoliv tedy přiznávám, že jednou jsem potkal psa, u kterého to nebyla tak úplně pravda :D). Nejednou jsem viděl „profesionály“ s 500/4, kteří donesli vybavení v hodnotě menšího domečku, píchli to na monopod a stříleli. Psy fotím zhruba z výšky jejich očí, někdy i níž. Jak říká můj oblíbený fotograf „přišli, nacvakali půdorysy, naskákali do aut a odjeli“. Tohle opravdu ne 🙂 Když přijdu ke hrací ploše, první, co hledám, je nějaké suché místečko, na které bych se rozplácl, abych mohl fotit hezky od země. Zapomeňte na stativy, monopody a podobné vymoženosti. S časy 1/1000 a kratšími jsou vám stejně na prd, jen překáží. A pokud se stativem opravdu neumíte, tak vás jen zpomaluje.
Někteří mohou určitě namítat: „ale vždyť ti psi skáčou stejně vysoko jako je člověk, tak proč od země?“. Ano skáčou opravdu vysoko, někdy i mnohem výš, než je hlava samotného hráče. Ale tím, že budete dole, na zemi, tak jen podtrhnete výšku takového výskoku a atletiku psa.
Poznej co fotíš!
Často se také setkávám s názorem, že člověk je rušivý element… Odpověď se skrývá v nejdůležitějším prvku, který by měl fotograf zvládnout, pokud chce pořizovat čím dál tím lepší snímky dogfrisbee (a podle mě se toto pravidlo vztahuje na všechny ostatní disciplíny fotografování). Je potřeba pochopit, co fotím. Když chcete fotit sýkorky, taky musíte vědět, co jim dát do krmítka, kdy ke krmítku chodí, jak je nevyplašit atd. Stejné je to u dogfrisbee. Je potřeba poznat, jak které prvky vypadají, umět číst pohyb hráče i psa, abyste mohli předvídat, který trik zrovna přijde. A tím pádem na něj budete připraveni a snímek bude o to lepší.
Dogfrisbee je teamová hra. Tým se skládá z hráče a psa. Takže hráč prostě nemůže ze zásady být rušivým prvkem. Chápu, že hodně fotografů je zvyklých na wildlife fotografie, kdy je ostrý hlavní objekt a pozadí je nádherný krémový puding obsahující všechny barvy duhy a polorozpuštěné kousky čokolády. Ale takovou fotku psa na psích závodech na 99% nikdy nepořídíte 🙂 Hráč dává povely, háže disky, často sám předvádí s frisbeečkem nějaké triky. Vztah mezi hráčem a psem je taky skvělý moment k zachycení. Podle mě na pomyslnou „ideální fotku“ z dogfrisbee patří jak pes, tak hráč (a frisbee!).
Reportáž, ne katalog psích zadků!
Každý pejskař chce mít vyfoceného právě toho svého psa. Není tedy divu, že se kolem psích závodů pohybuje opravdu mnoho foťáků, od lidí, co fotí na mobily, nebo kompakty, přes ultrazoomy až po čím dál tím více populární zrcadlovky. Ale ucelenou foto reportáž ze psích závodů, aby člověk pohledal. Málo kdo se dokáže odpoutat od hlavního dění na hřišti a zamířit objektivem jinam. Mimo hřiště (někdy stačí kouknout hned za pásku ohraničující hrací plochu) se kolikrát dějí mnohem zajímavější věci. Děti koulí očima, co že to ten pejsek umí, kamarádi si fandí navzájem, psi se rozcvičují atd. Přitom ani nemusíte přijít o nic důležitého. Když běží pes k vám, tak ho fotíte a když běží od vás, tak místo focení jeho zadku fotíte ty, co mu fandí!
Jakou techniku?
Věřím tomu, že důležitější je mít kvalitní objektiv, než pořádné tělo. Samozřejmě ideální stav je mít kvalitní obojí, ale málo kdo z nás si může dovolit koupit full frame tělo a 2,8 sklo 🙂 (minimálně ne najednou). Klasickým 70-200 zoomem nic nepokazíte, ale sem tam je to prostě krátké. 300mm je skvělý objektiv, na který jsem fotil víc než rok a má úžasnou schopnost vytáhnout objekt od pozadí. Duležitá je také kresba, která by měla být nadstandartní, aby ze psů nebyly jen barevné fleky. Co se těla týče, můžete klidně fotit nějakým low endem, setkáte se určitě s pomalejším ostřením a vyšším šumem. Což například pro mě byl důvod ke koupi nového foťáku. Měl jsem Nikon D80 + Nikkor 300/4. Obrazová kvalita super, ale když jsem musel jít nad ISO 1000, abych dosáhl krátkých časů (jak jsem popisoval výše), foťák šel do brašny. Nebo jsem nasadil něco kratšího a fotil lidi a dění kolem. Takže přišla řada na Nikon D300s, který mi umožňuje fotit i za silného deště nebo při úplně zatažené obloze.
Dobrá fototechnika nám dává lepší možnosti. Otázkou je, zda je dokážeme využít 🙂
Kde psí sporty můžu fotit?
Psích závodů jsou opravdu mraky, stačí chvilku vyhledávat na googlu a určitě najdete něco i blízko vašeho bydliště. Se závody dogfrisbee je to horší, jsou mnohem náročnější na organizaci a tak je jich pomálu. Informace můžete najít na stránkách www.discdog.cz, což jsou webovky českého klubu dogfrisbee… no a je tam i kalendář.
Třeba se někdy potkáme na zemi pod páskou 🙂
